3. den - Vysokohorský
Budíček v 6:15, snídaně, zabalení na celodenní túru a sestup na autobusovou zastávku po loukách prošlapanou cestičkou k silnici. Tak jsme začali dnešní slunečný den. Autobus nás vyvezl až na Zlaté návrší, čímž nám ušetřil několik kilometrů chůze do prudkého kopce. A my si tak mohli užívat už jen horských hřebenů. Je pravda, že cestování autobuse nebylo bezproblémové, protože zatímco my jsme náš velký počet předem nahlásili, jiné školí třídy ne. A tak nás z Horních Míseček jelo nahoru snad víc jak 100!
Hned na začátku jsme okupovali stánek se suvenýry a nakoupili pohledy pro rodiče, turistické známky, vizitky, apod. Strávili jsme tím asi půl hodiny a pak už se vydali na cestu k Labské boudě a pramenům Labe. Trasa vedla krásnou krajinou, kolem nás rostla samá kosodřevina, výhledy na Sněžku a další krkonošské vrcholy byly fascinující. S velkým zaujetím jsme prozkoumali jak bunkr z 2. světové války, tak Pančavský vodopád.
Sil nám začalo ubývat při "výstupu" k pramenům. On to sice výstup není, ale někteří z nás vypadali, že po prvních třech kilometrech chůze už melou z posledního. Nicméně prvního cíle jsme slavně dosáhli a nechali se vyfotit v našich námořnických tričkách. Zahráli jsme si hru pro jednotlivce (kdo chtěl) s kamínky, která zkoušela naši šikovnost a obratnost. Tedy hlavně našich rukou. A taky postřeh. Vyhazování a chytání kamínků jednou rukou nebylo snadné, ale až na pár výjimek jsme si hru zkusili všichni.
Pak nás trochu naštvala nějaká německá turistka, která se ze šesti volných laviček k sezení rozhodla vybrat si tu, na které jsme měli zapomenutý svačinový balíček. Ale my jsme se nedali.
Od pramene jsme pokračovali k hranicím s Polskem. Aby nám cesta rychleji ubíhala, zahráli jsme si několik her s tenisákem, který představoval tající ledovec. Spolupráce byla nutná a skoro všichni jsme se velmi snažili, abychom úkol splnili a byli pro svou posádku přínosem. Po hranicích jsme se vydali k Violíku a Sněžným jámám, opět to bylo hrozně do kopce. Kdybychom věděli, jaký výšlap nás čeká ve čtvrtek na Žalý, považovali bychom tuto trasu za procházku růžovou zahradou. U Violíku jsme si pročetli informace o lišejnících a udělali si tip - kdo si myslí, že ve Sněžných jámách ještě budou zbytky sněhu, a kdo si myslí, že už tam žádný sníh nebude. Bylo to tak půl na půl a protože sníh tam samozřejmě byl, dozvěděli jsme se, že je to igelit, polystyren, ... ale porážku se přiznat některým opravdu nechtělo.
Na rozcestí se žlutou značkou jsme nastoupili zpáteční cestu. Vedla opět k Labské boudě, u které jsme nyní měli přislíbené nákupy. Sice nás štvaly vysoké ceny, ale od utrácení nás to neodradilo. Abychom se nevraceli stejnou cestou, vybrali jsme trasu přes rozcestí U čtyř pánů a Harrachovy kameny zpět k Vrbatově boudě na Zlatém návrší. Vojta zahájil hru na soumary. Nejdříve sám nesl klukům batohy, takže jich měl na zádech požehnaně. Tím inspiroval ostatní a brzy se rozmohla nosící epidemie. Naštěstí jsme ale rychle zjistili, že to není žádná legrace a že záda bolí, takže jsme zase všechny batohy povraceli původním majitelům.
Další hra na týmy spočívala v orientaci námořníka v mlze. Jeden z posádky měl zavázané oči a paní učitelka mu vždy přivedla jednoho člena, kterého měl slepec po hmatu na hlavě poznat. Překvapivě to nebylo úplně jednoduché. Druhá aktivita byla hodně o náhodě a o štěstí. Sami jsme si zvolili, která čísla na kostce pro nás budou znamenat pohyb vpřed, která stůj a která couvej. Sami jsme pak představovali figurky, které se měly dostat co nejdál. Mezitím nás došli šesťáci, kteří šli o pár kilometrů delší trasu, a do cíle jsme se tak vrátili společně. U mohyly Hanče a Vrbaty jsme se vyfotili (jejich příběh nám vyprávěla paní učitelka už ráno) a než přijel autobus (cesta zpět byla klidnější, než ta ranní), učili jsme se s paní učitelkou jako správní námořníci první uzle.
Měli jsme slíbeno, že komu se podaří dostat se od zastávky autobusu k penzionu do půl hodiny, ten bude moci navštívit po večeři bazén. Nejenže to stihli všichni, ale Šárka to dokázala za pouhých 12 minut! Klobouk dolů. Po večeři a bazénu jsme se sešli u ohniště na slíbený táborák. Hodně nás bylo ochotno přiložit ruku k dílu a tak se oheň brzy rozhořel. Dařilo se nám ho i zdatně udržovat. Zpívali jsme postupně všechny písničky z našich zpěvníčků a hráli hry. Nejdříve "sirku v zubech", kdy takto na výslovnosti omezený mluvič se snažil zbytku posádky předat slovo ukázané paní učitelkou. Dost jsme se u toho pobavili. A pak jsme samozřejmě pokračovali s mincemi. Protože nastala změna krému, nebylo zbavení se mincí nijak snadné. Ale obličeje jsme dělali o to hezčí.
Poslední písničkou byla ukolébavka a po ní už čistění zubů a večerka. Dobrou noc.